Atletika všelijak

( dokončení otázky na téma Kolika akcí se účastnil.....)

Byla to spousta zážitků, celá řada nádherných vzpomínek i jedinečných výkonů. Takovým symbolem pro mě asi navěky zůstane atmosféra na OH 1996 v Atlantě při dálkařském finále. Tehdy se loučil Američan Carl Lewis, obrovská legenda. Rozloučení to bylo nakonec úspěšné, ziskal čtvrté dálkařské zlato. Ale s jakými problémy - nejprve měl velké potíže dostat se do amerického týmu a k nominaci mu napomohlo rytířské gesto soupeře ve finále národního šampionátu.  Z kvalifikace olympijské soutěže v dálce postupoval posledním pokusem. Pak přišlo finále a zase tu byly starosti, aby se dostal mezi osm nejlepších, do užšího finále. Připravoval se ke třetímu pokusu - a najednou jako by se na okamžik vrátil čas.  Carl předvedl pokus, kterými oslňoval v uplynulých deseti letec, pokus který stačil k vítězství a jeho devátému olympijskému zlatu. Atmosféra stadiónu se dala bez nadsázky přirovnat k chrámu. Byla tu nesmírná symbióza mezi atletem a diváky, kteří vycítili velkolepost chvíle i jedinečná závěrečná pocta vítězi - byl to zážitek, který se těžko popisuje slovy. Skvělá atmosféra ale byla i ve Finsku a nezapomenutelný byl i desetiboj na MS 1993. Věděl jsem, že v Německu mají víceboje specifické postavení, ale téměř naprosto zaplněný stuttgartský stadión už na začátek dopoledního programu a citlivá zasvěcenost skvělého publika během celého víceboje - to byl velký zážitek.

Nejsilnější dojmy ovšem patří úspěchům našich atletů. Měl jsem tu čest doprovázet komentářem největší triumfy Jana Železného, nezapomenutelné velké závody Tomáše Dvořáka, první medaile i světový rekord Barbory Špotákové . Ten fantastický návrat Honzy Železného, kterého tolik expertů   už po zranění odepsalo – bronz Sevilla, zlato Sydney, jeho vítězná přestřelka s Parviainenem v Edmontonu až po ten závěrečný göteborgský bronz. Dvořákův trojnásobný triumf na světových šampionátech a podle mého názoru nedoceněný světový rekord 8994 z pražského Evropského poháru 1999. Nikdo mě nepřesvědčí, že Romana Šebrleho v Sydney neokradli o olympijské zlato – při veškeré úctě k Erkki Noolovi to byl v diskařském kruhu přešlap. Předal jsem tehdy desetiboje Michalu Dusíkovi a jsem rád, že mohl v dalších letech Romana provázet jedním zdarem za druhým.

Fantastický moment byl, i když ten závod komentoval Michal Dusík, což mu dodnes trochu závidím, titul Lídy Formanové na MS 1999 v Seville. Pamatuji si její nejistotu, kdy se dívala směrem k našemu stanovišti:  ‚Jsem první? Nejsem první? Je to možné? Je to vůbec možné?‘  Ale uvést všechny, kteří zůstávají v paměti – to by snad ani internetové stránky nestačily.“

Letos slavila ostravská Zlatá Tretra 50 let. Co pro Vás osobně tento mítink znamená?

„Jak říkám, je to jedno z oken do velké atletiky. Měl jsem možnost připravovat vzpomínkový pořad Velké jubileum. Nevybavuji si prvopočátky, sám jsem byl poprvé na Tretře jako student v roce 1971. Stejně jako Rošického memoriál a P-T-S nabízela Zlatá tretra strašně cenné možnosti kontaktů s osobnostmi světové atletiky. V minulosti to byla zákonitě převaha es z NDR a SSSR, v Ostravě startovaly polské hvězdy jako Irena Kirszensteinová-Szewiňská, historicky vůbec nejúspěšnější zahraniční účastnice. Umím polsky a tak jsem tady měl výhodu – docela jsem si užil tlumočení.

Zlatá tretra je osobitý pojem. Přestože se odehrává daleko od metropole s logickým dopadem na dopravní dostupnost,  přestože řadě jiných mítinků sotva může konkurovat  výší startovného, přesto stále láká ty nejzářivější hvězdy a o Ostravě se ví v celém atletickém světě. Má také velké kouzlo díky publiku. Atleti dokáží ocenit, jak velké povědomí o královně sportu diváci na ostravském stadionu mají. V současnosti je mítink nejvíce spojován s pravidelnými starty Usaina Bolta, ale zdaleka to není jen o něm.  Zatím poslední světový rekord Dayrona Roblese na 110 m překážek nebo letošní výkon Veronicy Campbell-Brownové, to jsou dárky, kterými se atleti odvděčují jak organizátorům, tak  skvělému publiku. Ostravští diváci jsou zasvěcení, atletice rozumí.

K Ostravě patří také řada vzpomínek v souvislosti s počasím. Ještě v době, kdy ostravský závod býval ve stínu P-T-S a kdy do Ostravy z Bratislavy přejížděli jen někteří účastníci. Po cestě tehdy svítilo sluníčko, počasí bylo vynikající. Pak přišlo slavnostní zahájení, první disciplína, a najednou se protrhlo nebe !  Závod tehdy musel být dokonce snad na 45 minut přerušen, nebylo možné pokračovat. Neuvěřitelné bylo, že lidé se poschovávali na různých místech (tribuny nejsou kryté), možná jich pár stovek odešlo, ale když se nakonec mítink zase rozběhl, měl obrovskou atmosféru.  Tehdy startovní pole nebylo tak nabité hvězdami jako dnes, na stadionu nebylo dnešních dvacet tisíc diváků, ale poctivých osm až deset tisíc fanoušků tehdy přes průtrž na stadionu zůstalo, a to zůstává jako jeden z mých symbolů Tretry, nejen té dnešní světové, ale té ryze ostravské.

Blíží se olympijské hry 2012. Kteří naši atleti mají šanci na úspěch příští rok v Londýně?

„Věřím oštěpařce Barboře Špotákové. To, co předvedla v Tegu, to byla jedinečná ukázka její dokonalé koncentrace. Je neuvěřitelné, že Abakumovová ještě  dokázala odpovědět, ale to, co Bára dokázala v tak vypjaté atmosféře, to byl doslova mistrovský kousek, ‚majstrštyk‘.  Věřím jí i trenérovi – když nezradí Báru zdraví, tak pro obhajobu prvenství dokáže odevzdat všechno. Zuzana Hejnová na 400 m překážek to bude mít hodně těžké, ale její zlepšování českého rekordu v letošní sezoně dává velké naděje i do příštího roku. Stále si říkám, že jeden z Železného oštěpařů se také dokáže prosadit i v olympijském souboji. V Tegu byl Vítězslav Veselý čtvrtý, Petr Frydrych má obrovský potenciál, jenže uvidíme, zda vydrží  záda.

Letos jsme mezi osmičkou nejlepších sedm zápisů a je to reálné i pro budoucnost. Nebudeme nikdy stíhat  velmoce - dnes je velmi markantní nástup Afriky i  Asie. Viděli jsme na MS v Tegu, jak byla medailová tabulka rozdrobená, kdy za USA, Ruskem, Keňou začíná přehlídka jednotlivců.  Můj názor je, že naše atletika se stále nemusí bát, má talenty. Ve světovém měřítku se ale na ty nejvyšší příčky budou dostávat stále jen výjímeční   jednotlivci,  větší šance máme v Evropě nebo na klubové úrovni. Z Londýna ale podle mého názoru atletická část naší výpravy bez medaile neodjede.“

Jaké šance má v Londýně desetibojař Roman Šebrle?

„Mám obrovskou úctu k výkonům, které je schopen v jeho věku předvádět. Na  londýnské hry se určitě může kvalifikovat a snad bojovat o umístění někde okolo desátého místa. Určitě to pro něj představuje touhu po olympijské loučení. Bylo by to loučení olympijského vítěze, mistra světa, světového rekordmana. Roman má jako každý možnost splnit kvalifikaci, každá další sezóna závisí jedině na jeho rozhodnutí. Je to tak a je skutečně jen na něm, jestli ještě jednou přinese obrovskou námahu své přípravy na nejprestižnější světové fórum. “

S Vladimírem Drbohlavem si exkluzivně  pro Atletiku všelijak povídala Michaela Famfulíková