Rozhovor s Vladimírem Drbohlavem,sportovním komentátorem České televize a vedoucím oddělení mezinárodních přenosů ČT-část I.
Vladimír Drbohlav je v posledních letech znám jako atletický komentátor a vedoucí oddělení mezinárodních přenosů České televize ( jeho malý medailonek zde:
Podařilo se mi s ním pořídit následující exkluzivní rozhovor, kde zavzpomínal na zážitky z minulosti,ale hovořil také o šancích našich atletů do budoucna:
Co Vás přivedlo k tomu, že jste se začal věnovat komentování atletiky, a televiznímu komentáři obecně?
„Odmalička jsem se zajímal o dění ve sportu, k čemuž přispěla i rodinná tradice - hlavní vliv měl na mne strýc, velký sportovní příznivec s obrovským přehledem a spoustou přátel, který sám v období těsně po válce hrál na výborné úrovni stolní tenis. Táta býval zase veslař a především nejlepší učitel pro plavání, lyžování, jízdu na kole i sjíždění řek – u něj prostě patřilo sportování k životu. Navíc jsem bydlel nejdřív kousek od Edenu a potom jsme se stěhovali na Letnou, takže sváry obou „S“ patřily ke školním létům. Hrál jsem fotbal, neděle i prázdniny se bez sportu neobešly.
Později přišly úvahy, jakým směrem se dál v životě ubírat. Hodně jsem zvažoval studium historie, která mne v tu dobu asi nejvíce zajímala a naplňovala, prožíval jsem rok 1968 s pádem informační blokády. Přihlásil jsem se nakonec v duchu rodinné tradice na novinařinu, jenže s nástupem 'normalizace' bylo jasné, že práce v politických ani kulturních rubrikách rozhodně nebude tím, co bych chtěl v následujících letech dělat.
Zůstával sport, který jsem vnímal jako nezbytnou součást života. Pravidla platila pro všechny a rozhodoval výkon. Naměřený čas platil stejně v Aucklandu nebo Krasnodaru. Právě zájem o atletiku a olympismus a jejich historické základy dosahující až do antiky mě přivedly k práci sportovního novináře.
S komentováním jsem začal až několik let po nástupu do televize, předtím jsem začínal externista Branek-bodů-vteřin, potom jako asistent režie či dramaturg. O atletiku jsem se neustále zajímal, snažil jsem se hodně udržovat přehled o statistických datech, seznamoval se s aktivními i bývalými hrdiny stadiónů. V roce 1978 se mi naskytla šance spolupracovat na přenosech z pražského mistrovství Evropy v atletice - vlastně jsem kvůli tomu doslova dezertoval z konce vojenské služby. Tehdy poprvé jsme vysílali tzv. 'druhý okruh' – kromě přenosu v reálném čase nabízel ze záznamu nejpodstatnější momenty ze souběžného dění na stadiónu. Od té doby jsem se na domácích atletických přenosech zabýval něčím, co se dnes označuje anglickým termínem ‚spotter‘(člověk, který nabízí režisérovi co z probíhajícího dění na ploše by měl střihnout do živého obrazu, přímého přenosu). Tehdy ovšem zdaleka nebylo takové technické vybavení jako dnes.
Potom zákonitě přišlo komentování některých menších atletických akcí i dalších ‚menších‘ sportů. Po roce 1992, kdy se rozdělila československá federace, bylo potřeba, abych se spolu s Tomášem Jungwirthem začal atletice věnovat mnohem výrazněji, protože jeden člověk sám atletický komentář na špičkové úrovni sotva zvládne - dříve byla tradice, že komentovali společně Čech a Slovák. V roce 1993 jsem tedy začal profesi atletického komentátora vykonávat naplno, ovšem pochopitelně společně s dalšími pracovními činnostmi, které mi zabírají většinu času, ale přímo nesouvisí s komentováním.
Kolika atletických akcí jste se ve své novinářské kariéře účastnil, a které z nich považujete za po všech stránkách nejzdařilejší?
„To už by se dalo těžko spočítat a rozhodně by nestačily prsty. První akce, té jsem se účastnil vlastně na své náklady, bylo mistrovství Evropy v atletice 1986 ve Stuttgartu. Tehdy jsem si zaplatil zájezd a cestoval jsem spolu s atletickými fanoušky - shodou okolností je vedl muž, který bydlel u nás v domě. Díky tomuto pánovi jsem se vůbec o té možnosti dozvěděl. Byl to nad Neckarem ohromný zážitek a také mi dal první možnost výraznějších kontaktů s kolegy ze zahraničí.
Jinak jsem už tehdy dobře znal zákulisí velkých mítinků u nás. Odhlédneme-li od dlouholeté tradice Zlaté tretry, největší divácké přízni se těšily hlavně Memoriál Evžena Rošického na Strahově (tam jsem chodil už jako kluk - vybavuji si třeba čtvrtkařský souboj Josefa Trousila s Indem Milkou Singhem v roce 1964 a jak Trousil dokázal Inda, finalistu předchozích olympijských her, ve skvělém čase porazit).
Další akcí byl mítink P-T-S (Pravda-Televízia-Slovnaft), na kterém se už tehdy podílel dnešní manažer Zlaté tretry Alfonz Juck a velice silná skupina spolupracovníků. V Bratislavě jsem měl a mám dodnes spoustu dobrých známých a přátel a také tady se nabízela možnost dostat se do přímého kontaktu se zajímavými hvězdami - zajímavý pohled do situace v NDR nabídla setkání s Bärbel Wöckelovou a jejím přítelem, ani ne šestnáctiletý se na Pasienkoch poprvé objevil legendární Kubánec Javier Sotomayor, na nákupech se u Dunaje rozpovídal i uzavřený Sergej Bubka.
To byly domácí mítinky, ale na vrcholnou akci světového rázu jsem poprvé vyjel v roce 1993 do Stuttgartu (atletiku na barcelonské olympiádě 1992 komentovali ještě Tomáš Jungwirth a Stano Pavlík z bratislavské redakce). Stuttgart byl nádherná, ale proklatě náročná komentátorská premiéra. Bydleli jsme 42 kilometrů od stadiónu a kromě přímých přenosů jsme ve dvou ještě komentovali půlnoční hodinové sestřihy - „denní highlighty“. Ty měly totiž ohromný divácký ohlas na předchozím šampionátu, jenže někdo z programu si asi nevšíml, že MS 1991 v japonském Tokio bylo trochu jiné časové pásmo. Byl to perný start.
Pak přišlo ME 1994 v Helsinkách, další světové šampionáty od Göteborgu 1995 až do Berlína 2009. Do roku 2009 jsem odkomentoval všechna atletická mistrovství světa, všechny olympijské hry, mistrovství Evropy, k tomu ještě byl i Světový pohár, Evropský pohár Bruna Zauliho – a pochopitelně slavná zlatá éra Golden Four, Golden League se Světovými atletickými finále a teď Diamond League. Halové šampionáty jsem tak často nekomentoval, protože v době jejich konání jsem měl i jiné povinnosti, ale přesto na některá halová ME a MS nezapomenu. Třeba na HMS 1997 v hale Bercy v Paříži, kdy se dokázal pro své poslední zlato vrátit vícebojař Robert Změlík. V Paříži startoval už i Tomáš Dvořák, který ale pro svalové zranění nedokončil. Vzpomínám si na naši snahu s kolegou Michalem Dusíkem dostat ho na komentátorské stanoviště, ale nešlo to tak hladce. Michal nakonec s pomocí Francouze z ochranky Tomáše doslova vynesli po schodech - sval byl tak zatuhlý, že se vůbec nemohl pohybovat.
( pokračování rozhovoru viz část II:
